Inspirací mi byl rozhovor, záznam povídání o Epigenetice Bruce Liptona, který zprostředkoval Jan Vojáček. Záznam je k dostání na stránkách Umění být zdráv.
Když jíme, nejde jen o kalorie, živiny nebo chutě. Jde o informaci. Jídlo je totiž jazyk, kterým mluvíme ke svým buňkám – a ony nás podle toho slyší. Výživa není jen biochemie. Je to i energie, vnitřní nastavení, záměr a prostředí, ve kterém jíme.
Bruce Lipton to ve svém rozhovoru shrnul krásně: „Epigenetika je o energii, podmínkách, myšlení – a jídle.“ To, co jíme, ovlivňuje prostředí našich buněk, a tím i způsob, jak se genetická informace přepisuje. A to je zásadní – protože právě v přepisu se odehrává změna. Ne v genech samotných, ale v tom, jak se jejich „zpráva“ čte a využívá.
Měla jsem při tomto poslechu několik momentů, kdy mi to všechno začalo dávat smysl:
– „Nesprávné přesvědčení, kterému věříme, nám odebírá sílu.“ A to platí i u jídla. Kolik z nás jí podle pravidel, která jsme nepřevzali vědomě? Kolik z nás drží diety, protože „by se mělo“, i když v těle cítíme, že nám to nesedí?
– „Když přemýšlíme, netvoříme vědomě – tehdy tvoří podvědomé programy.“ Když jsme plně ve svých myšlenkách, netvoříme vědomě.“ Ne proto, že by myšlení bylo špatné. Ale protože ve chvíli, kdy věnujeme plnou pozornost tomu, co se odehrává „v hlavě“ – plánům, obavám, vzpomínkám – nejsme přítomní v těle, v dění, v daném okamžiku. V tu chvíli se spouští autopilot – a místo vědomého rozhodování přebírá řízení naše podvědomí.
Znáš ten pocit, kdy jedeš autem domů a cestou přemýšlíš o náročném rozhovoru z práce? A najednou jsi u domu – aniž by sis pamatovala, kudy přesně jsi jela? To není magie. To je síla podvědomých vzorců. A stejně tak se často i stravujeme automaticky – bez vnímání chuti, sytosti, bez spojení s tím, co do těla vkládáme.
Tím ale ztrácíme možnost vytvořit opravdový vztah k jídlu – jako k posvátnému aktu výživy a energie.
– A možná nejsilnější poznání: „Energie povědomí utváří naše životy.“ Pokud jíme vědomě, s vděčností, v klidu a v souladu s tím, co nám dává smysl, tělo reaguje jinak. Nejde jen o fyzickou výživu – jde o signál, který vysíláme svým buňkám, své genetické výbavě. A ty na to reagují.
Jíme podle programů, které jsme si nevybrali
Jedna z nejvýraznějších myšlenek, které ve mně po poslechu rozhovoru s Brucem Liptonem zůstaly, se týkala podvědomých programů. Jako děti nasáváme svět kolem sebe – pozorujeme, vnímáme, kopírujeme. A to všechno se bez našeho vědomého svolení ukládá do podvědomí.
Podle Liptona tvoří podvědomí až 95 % našeho každodenního chování. A zbytek? Ten malý zlomek, to je naše vědomá mysl – ta, která by třeba chtěla jíst zdravě, ale často nedokáže přebít staré zvyky. A právě tohle vysvětluje, proč tolik lidí opakuje stále stejné vzorce, i když „vědí“, co by měli změnit.
Začala jsem si všímat, jak i moje stravovací návyky odrážejí prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Co bylo „normální“, co bylo „zakázané“, co se jedlo při oslavách, co ve stresu. Všechno to jsou programy. A pokud si je nevědomě přehráváme, nemůžeme vytvořit skutečnou změnu – protože to, co nás řídí, leží hluboko pod hladinou.
Tohle uvědomění ale nebylo deprimující – naopak. Bylo osvobozující. Protože jak říkal Lipton: „Pravdivá rada bez porozumění principu fungování vás ke změně nedovede.“ Jakmile ale pochopíme, proč děláme, co děláme, a odkud to pochází, přichází obrovská úleva. Změna se pak neděje silou, ale přirozeně – s lehkostí, protože nám to začíná dávat smysl.
Jsme energie – a jíme víc, než skutečně potřebujeme
Bruce Lipton v rozhovoru připomněl něco, co v sobě možná všichni intuitivně cítíme: že nejsme jen „hmota“, ale především energie. Když se podíváme na složení atomu – tedy na to, z čeho jsme tvořeni – zjistíme, že naprostá většina prostoru v něm je prázdná. Jenže to „prázdno“ není prázdné. Je plné pohybu, víření, nábojů – energie.
Naše buňky, tkáně, celé tělo – to všechno vibruje. A tahle energie je natolik silná, že ji někteří lidé dokážou vnímat a pracovat s ní – třeba při léčivém doteku dlaní. Tělo není jen stroj, který potřebuje palivo. Je to energetický organismus. A právě proto – jak Lipton podotkl – možná nepotřebujeme tolik jídla, kolik si myslíme.
Tato myšlenka ve mně silně zarezonovala. Ne proto, že bych chtěla přesvědčovat ostatní, aby jedli méně. Ale protože sama mám velmi osobní zkušenost s půsty. Už dlouho mě tato cesta přitahuje – ne z povinnosti, ale z hlubokého, vnitřního pocitu. A právě při jednom delším půstu – trval 24 dní – jsem pocítila něco velmi silného: kolik energie tělo získá tím, že nemusí trávit.
Najednou jsem byla jasnější, lehčí, víc v přítomném okamžiku. Nešlo jen o fyzické odlehčení, ale i o pocit čistoty a ticha uvnitř. Bez jídla jsem neživořila – naopak. Byla jsem živá. A tehdy jsem pochopila, že jídlo je sice požehnání, ale i výzva. Může nás posilovat – nebo zatěžovat.
Nechci tím říct, že půsty jsou pro každého. Ani že je „správné“ jíst málo. Ale věřím, že když se opravdu naladíme na své tělo, na svou energii a vnitřní moudrost, začneme přirozeně jíst jinak. Vědomě. S respektem. A s pokorou k tomu, jak mocná je energie, která nás nese.
Strava vědomí, ne jen těla
Epigenetika nám ukazuje, že nejsme obětí genů, ale že jsme aktivními tvůrci. Že to, co děláme, jak myslíme, jak jíme – a hlavně, v jakém stavu vědomí to děláme – ovlivňuje naši biologii mnohem víc, než jsme si dříve mysleli.
Není to o hledání dokonalé diety. Ani o tom, co je „správné“ jíst. Je to o tom, vrátit se k sobě. Vnímat, co mi dělá dobře. Co mi dává sílu. A co je jen převzatý program z dětství nebo společenského očekávání.
Když jíme vědomě, nejenže pečujeme o tělo – komunikujeme se svými buňkami, se svou energií, se svým hlubším Já. Jídlo se může stát rituálem uzemnění, vděčnosti, propojení. A někdy… jím může být i půst.
Tento článek není návod. Je to sdílení cesty, vhledů, aha momentů a zkušeností. A možná i pozvání – ne k dietě, ale k vnitřnímu naslouchání. Protože naše tělo ví. A když mu dáme prostor, ono nám ukáže, co skutečně potřebuje.