Velká část z naší generace a generace našich rodičů vyrostla v prostředí, kde nebylo bezpečné nebo vítané projevovat všechny emoce. Smutek, vztek, zklamání nebo frustrace byly často považovány za něco nevhodného, slabého, či dokonce nevychovaného. Děti byly vedeny k tomu, aby „nebyly přecitlivělé“, „se uklidnily“ nebo „nedělaly scény“. Výsledkem je, že jsme se nenaučili tyto emoce zpracovávat zdravým způsobem.
A jak to souvisí s jídlem?
Možná vám něco říkají úplatky jídlem. Dostal někdo z vás „něco dobrého“, když jste byli smutní nebo jste plakali? Možná jste slyšeli: „Neplakej, tady máš bonbonek.“ Nebo vás někdo odměnil sladkostí za to, že jste se chovali podle očekávání? Na druhé straně – vzpomeňme si na všechny oslavy, svátky a radostné chvíle, které jsou v naší kultuře spojeny s plnými stoly dobrot. Jídlo tak dostává dvojí roli – utěšovatele i oslavovatele.
Jídlo jako emocionální důvěrník
Časem se tak jídlo pro mnohé z nás stalo důvěrníkem. Záchranným kruhem, ke kterému se podvědomě obracíme, když nevíme, co s tím, co v nás zrovna probíhá.
Zažíváte stres? Papů.
Máte radost? Paráda! Zasloužíme si papů.
Jste zmatení, unavení, frustrovaní, nebo prostě „něco cítíte“ a nevíte co? Jasně – další papů!
Tento vzorec se vryje hluboko do podvědomí. A funguje. Aspoň na chvíli. Protože jídlo – zvlášť sladké a tučné – spouští v mozku chemické procesy, které přináší rychlou úlevu. Cítíme se na chvíli lépe. Ale skutečná příčina – potlačená nebo nezpracovaná emoce – zůstává.
Chronický stres, zdraví a nadváha
Dlouhodobě vede tento způsob zvládání emocí k přetížení těla i mysli. Potlačené emoce zůstávají „uvězněné“ v těle, a pokud se dlouhodobě nedostávají ven, přetváří se v napětí, chronický stres, hormonální nerovnováhu a často i přibývání na váze a další různé nemoci.
Na scénu vstupuje tzv. plazí mozek – stará část mozku, která má na starosti přežití. Ten vnímá nezpracovanou emoci jako hrozbu a spouští stresovou reakci. V takovém stavu nemáme přístup k vyšším emocím (radost, klid, vděčnost), protože tělo jede v módu „útěk nebo útok“.
A znovu saháme po jídle.
Jak z toho ven? Cesta zpět k emocím
Prvním krokem je přiznat si, že něco cítím. Možná je to nepříjemné, možná jsem se to celý život učila ignorovat – ale emoce jsou naším přirozeným jazykem. Nesnažme se je „přepít“ kafem nebo „zajíst“ sušenkou. Zkusme se na chvíli zastavit, nadechnout a zeptat se:
“Co se teď ve mně děje? Co opravdu potřebuji?”
Učení se kultivovanému a autentickému projevu emocí
Tady začíná skutečná alchymie. Nejde o to, křičet v obýváku nebo brečet na poradě – i když i to má někdy své místo. Jde o to, naučit se vědomě, s respektem k sobě i druhým, své emoce nejdříve vnímat, pojmenovat a poté i vyjádřit.
Autenticita znamená dovolit si být skuteční. Přestat se bát, že nás ostatní odmítnou, když ukážeme smutek, nebo že budeme vypadat slabě, když nás něco zasáhne. A kultivovanost? Ta přichází se zkušeností – učíme se, jak emoce sdílet tak, aby neubližovaly ani nám, ani druhým.
Například místo výbuchu hněvu můžeme říct:
“Cítím vztek, protože mám pocit, že mě nikdo neposlouchá.”
Místo tichého uzavření do sebe můžeme říct:
“Je mi smutno a potřebuju obejmout.”
Zní to jednoduše, ale často je to ten největší krok směrem k uzdravení.
Jídlo jako pomoc, ne náplast
Jídlo je nádherná součást života. Může být oslavou, radostí i spojením. Ale nemělo by být lepidlem, které nás drží pohromadě, když se rozpadáme uvnitř. Skutečné uzdravení přichází tehdy, když se naučíme dávat prostor tomu, co cítíme. Když dovolíme emocím proudit. A když z jídla uděláme zase to, čím má být – potěšením, ne záchranou.
A co dál? Když jídlo přestává být náhradou…
Jakmile si začneme všímat, že jídlo není jen o hladu, ale o něčem hlubším, můžeme otevřít dveře k ještě většímu pochopení. Jídlo se dotýká všech vrstev našeho bytí – těla, emocí, myšlenek, vztahů i duše. Každá z těchto úrovní v sobě skrývá klíč k tomu, proč jíme, jak jíme a co nám jídlo skutečně nahrazuje.
V dalším článku se proto podíváme na vztah k jídlu skrze pět úrovní vědomí – fyzickou, emoční, mentální, sociální a duchovní. Společně prozkoumáme, co každá z těchto rovin potřebuje, aby jídlo přestalo být náplastí a stalo se znovu radostným a vědomým společníkem na naší cestě k celistvosti.
Děkuji vzdělávacímu portálu Umění být zdráv za cenné zdroje informací, které mi pomáhají prohlubovat mé vědomosti a zkušenosti.