„Smysl života je něco co se nedá dát do definice a co se neustále postřehujeave zkušenostech zješťujeme, že se řídíme intensí, která vyrůstá už z nějakého pramene, který v nás je, o kterém ani nevíme a že my ten smysl života tak trošku jakoby neustále více a více chápeme a je vždycky něčím, ten smysl, co obsahuje v sobě něco absolutního. Něco co je vlastně ne iplně dosažitelné. Má to regulativní vlastnost, ideu, která nás reguluje na cesté života k tomu smyslu, ve kterém cítíme pravdivost, dobro a cítíme tam něco, co je nevíslovné a k čemu potřebujeme ssměřovat v tom životě. Jinak život nemá smysl.“
— Anna Hogenová, filozofka a profesorka Karlovy univerzity
(citace z rozhovoru: Smysl života – Anna Hogenová – YouTube)
Není snad na světě otázky, která by se v různých podobách tolikrát vracela, a přesto nebyla zcela uchopena. Co je smyslem života? A jak ho máme najít – když nevíme, co přesně hledáme?
Odpovědi se liší podle toho, z jaké perspektivy se díváme. A právě proto je možná lepší než „hledat odpověď“ – začít hledat vztah. Vztah k sobě, k životu, k ostatním, k přírodě, k Vesmíru.
Pravda jako cesta, ne jako cíl
Filozofka Anna Hogenová říká, že život musí být pravdivý. Ale co to znamená?
Možná to neznamená vědět pravdu, ale žít v pravdě – být si vědomý toho, co prožíváme, co cítíme, co nás formuje, a být k sobě v tom upřímní.
Filozofie Sokrata mluvila o péči o duši. O každodenním obracení pozornosti k sobě samému – nikoliv ve smyslu sobectví, ale ve smyslu vnímání a pravdivosti.
Smysl života ve světě plném věcí
Žijeme v době, kdy je snadné nahradit smysl za cíl.
Dům, auto, kariéra – to všechno může být naplněním části naší vize, ale není to totéž jako hluboké zakotvení v proč.
Materiální svět má bezpochyby své místo. Ale když se na něj upneme bez pohledu na celek, může se z něj stát past.
Věřím, že i materialismus může být dílkem pravdy – pokud není jediným obrazem. Tělo je také hmota, a přesto je prostředníkem poznání. Není to buď, nebo. Je to a zároveň.
SMYSL života jako vnímání SMYSLY a S MYSLÍ
Přesně tak.
V tomto hmotném světě máme dar: smysly. Chuť, dotek, sluch, zrak, čich. Každý z nich je mostem k přítomnému okamžiku. Skrze ně poznáváme svět – a skrze poznávání se dotýkáme smyslu.
Ale pak je tu i mysl. A podle některých pohledů ji nemáme jen jednu:
• Mysl těla – plazí mozek a podvědomí, naše zakořeněné vzorce
• Mysl vědomá – čelní lalok, místo rozhodnutí a vůle
• Mysl srdce – nervová centra kolem srdce, místo intuice a propojení
Když se tyto tři složky spojí, vzniká prostor pro skutečné uvědomění. Pro souhru mezi tím, co vnímáme, co si uvědomujeme, a co přesahuje naše vědomí.
Neuchopitelnost jako výzva k otevřenosti
Často máme tendenci uchopit smysl života jako jednu velkou pravdu – ale co když je to jinak?
Co když smysl nevlastníme, ale žijeme?
Život je mozaika – a naše smysl často vzniká z jednotlivých střípků. Někdo ho cítí v péči o druhé. Někdo ve spojení s přírodou. Někdo v tvoření. A někdy je to pouhé bytí, co v sobě nese největší hloubku.
Slovy vědomí – sdíleno v prostoru spolupráce
Smysl života není otázka s jednou odpovědí. Je to prostor, který se vyjevuje, když jsme ochotní být otevření. Otevření změnám, paradoxům, růstu i tichu.
Cítím, že smysl není o výkonu, ale o souznění.
Ne o pravdě, kterou si chráníme, ale o pravdě, kterou žijeme.
A možná je v tom skrytá i důležitá odpověď: smysl života je žít s citem pro celek – s úctou k sobě, druhým, i životu samotnému. A vědomí, že vše má svůj rytmus, čas i význam.
Včetně té chvíle, kdy tato slova čteš.
Zvědomění v souvislostech
Pro další zkoumání doporučuji tyto inspirace:
• Rozhovor s Annou Hogenovou – Smysl života (YouTube, Kupředu do minulosti)
• Albert Schweitzer – Úcta k životu – filozofický koncept etiky postavené na vnímání života jako hodnoty samé o sobě
• Tomas Halík – Vzdáleným nablízku – kniha o duchovní cestě moderního člověka
• Bruce Lipton – Biologie víry – pohled na propojení biologie, vědomí a smyslu
• Erich Fromm – Mít, nebo být? – analýza moderní společnosti a hledání hlubšího způsobu existence