Proč se dívám na svět tímto způsobem? Někdy se říká, že svět je jako velká kniha – a když se na něj díváme jen skrze jeden pohled, čteme stále dokola tu samou stránku. Já věřím, že máme možnost hledět na svět jako na živý celek, kde je všechno se vším propojeno – tělo, mysl, příroda, vesmír i společenské systémy. Právě hledání těchto paralel a souvislostí vnímám jako krásný trénink vědomí i mysli.
Takovéto úvahy nás mohou inspirovat k novým poznáním, podněcují zvídavost, otevřenost a schopnost vidět i za hranice zažitého. Ale současně je třeba připomenout si jedno důležité varování – naše mysl je velmi tvořivá. A pokud nějaké své úvaze podlehneme, může nám náš mozek začít předhazovat události, které budou vypadat jako „potvrzení“ naší teorie.
To ale nemusí být pravda – může to být jen výsledek našeho záměru a vnitřní víry. Proto je důležité mít stále oči otevřené, srdce vnímavé a být ochotní přemýšlet i nad opačnými názory. Právě to nás přibližuje ke skutečné hloubce a pravdě – i kdyby byla pokaždé trochu jiná.
Vesmír jako dokonalý systém
Vesmír funguje v neuvěřitelném souladu. Planety, hvězdy, galaxie – vše je v pohybu, ve vztazích, které respektují zákony rovnováhy a vibrace. Neexistuje vnější vláda ani direktivní síla. A přesto se chaos nešíří – právě naopak. Z nekonečné volnosti vzniká řád. A z řádu zase naopak, může díky Entropii vznikat chaos.
Každá část celku má svou svobodu a přesto působí tak, aby nenarušovala ostatní. Co nefunguje, přirozeně zaniká nebo se proměňuje. Tento princip připomíná systém, kde vládne svoboda, ale zároveň vysoká míra odpovědnosti.
Lidské tělo jako mikrokosmos
Podobně funguje i naše tělo. Každý orgán je svobodný ve své činnosti, ale musí respektovat celek. Pokud například játra nefungují správně, celý systém hledá cestu, jak tuto nerovnováhu zvládnout – přesměrováním, náhradním mechanismem nebo uzdravením.
A když něco dlouhodobě nefunguje, tělo přirozeně sáhne po jiné strategii – třeba i destruktivní – ale vždy ve snaze zachovat život. I zde platí: co je funkční, podporuje se. Co ne, přestane být využíváno. Neviditelný trh tělesných funkcí, řízený vyšším řádem.
Společenské systémy jako zrcadlo úrovně vědomí
Různé formy řízení společnosti můžeme vnímat jako odraz kolektivního vědomí lidstva:
• Totalitarismus vzniká z nízkých vibrací – strachu, potřeby kontroly, nedostatku důvěry.
• Demokracie je pokus o rovnováhu mezi svobodou a pravidly.
• Kapitalismus podporuje přirozený vývoj, ale bez hodnot se snadno stane nástrojem nerovnosti.
• Anarchokapitalismus (např. podle Urzy) je založený na dobrovolnosti, osobní odpovědnosti a přirozeném výběru – velmi blízký principům fungování přírody.
Pokud funguje bez násilí a s úctou k životu, připomíná stav, ve kterém se příroda i tělo rozhodují na základě skutečných potřeb a souvislostí, nikoliv vnucených pravidel.
Může i jiný systém připomínat fungování těla?
Možná Tě při čtení napadla otázka:
Co když se někdo zcela odlišného přesvědčení – například zastánce socialismu – také pokusí připodobnit fungování lidského těla ke „svému“ společenskému systému? A měl by vlastně tak docela pravdu?
Z pohledu socialistické či komunistické ideologie by totiž člověk mohl říci, že:
• mozek je řídící orgán, který zajišťuje chod celého těla (analogicky stát nebo vláda),
• jednotlivé buňky (lidé) plní své úkoly, každý podle svých schopností a potřeb,
• krev a lymfa distribuují zdroje, aby nikdo nestrádal.
Na první pohled to zní smysluplně. Jenže… mozek ve skutečnosti nediktuje orgánům, co mají dělat.
Tělo nefunguje na základě příkazů shora dolů, ale jako vysoce samoregulační, vzájemně komunikující a adaptivní systém. Orgány, hormony, enzymy a buňky se samy rozhodují a vzájemně se ladí díky zpětným vazbám a signálům. Mozek je součástí systému, ne jeho diktátorem.
Právě proto se v naší úvaze přirozeně objevilo přirovnání k anarchokapitalistickému modelu – ne ve smyslu extrémní individuální soběstačnosti, ale v pojetí:
• dobrovolné spolupráce bez donucení,
• samostatného rozhodování každé části těla (buňky) v souladu s celkem,
• přirozeného vymizení toho, co přestane být funkční.
Tělo si neudržuje nefunkční buňky „jen proto, že tu jsou“. Nesnaží se řídit dýchání srdcem, ani slepým střevem určovat tempo metabolismu. A přesto… vše dokonale spolupracuje, pokud nenastane porucha nebo vnější zásah.
V ideálním světě by možná fungoval i altruistický, vysoce vědomý duchovní socialismus, kde by sdílení a péče nevycházely ze strachu, ale ze soucitu. Ale většina historických pokusů o takový systém skončila potlačením individuality, centralizací moci a ztrátou odpovědnosti.
A to je ten hlavní rozdíl:
Zatímco vědomá spolupráce je přirozená, donucená rovnost a kontrola odporuje jak přírodě, tak i inteligentnímu fungování těla.
A přesto…
To neznamená, že ostatní pohledy nemají své opodstatnění.
Každý z nás vnímá svět jiným úhlem a v každé ideologii může být zrnko pravdy nebo inspirace.
Smyslem těchto úvah není vytvořit nový absolutismus, ale otevřít prostor pro myšlení v souvislostech.
Protože ať už máš blíž ke kterékoli filozofii, jedno je jisté:
Všechno v nás i kolem nás je vzájemně propojeno.
A právě to je výzvou – i darem – pro naši cestu sebepoznání a tvoření vědomého světa.
Zrcadlení a důležitost vědomí
Není to ale o tom, že existuje jeden správný systém. Jde o to, z jaké úrovně vědomí jej tvoříme a žijeme. Svoboda bez odpovědnosti vede ke chaosu. Pravidla bez lásky k životu vedou ke stagnaci. Všechno záleží na tom, zda žijeme v harmonii sami se sebou – a tedy i s ostatními.
Slovy vědomí – sdíleno v prostoru spolupráce
Náš svět je jako organismus. Žádný zdravý systém nefunguje na základě donucení. Život sám se řídí přirozenými zákony, které vycházejí z moudrosti a rovnováhy. A právě proto mají ty nejfunkčnější systémy podobu, která se nevnucuje, ale proudí.
Když přemýšlíme o společnosti jako o zrcadle vesmíru nebo těla, nejsme bláhoví – jsme vnímaví. A tato schopnost vnímání je přesně to, co může změnit způsob, jak tvoříme svět kolem sebe.
Možná není důležité, jak se systém jmenuje, ale jakou má vibraci. A čím vědoměji ho tvoříme, tím více se přibližujeme přirozenému řádu, který už dávno známe – v sobě.
Zvědomění v souvislostech
V této části článku najdeš doporučení k tématům, která můžeš samostatně zkoumat.
Neslouží k tomu, abys někomu slepě věřil, ale naopak – aby Tě inspirovaly k vlastnímu hledání, otázkám a hlubšímu pochopení.
- Anarchokapitalismus – Odkaz na urza.cz
- Kniha “The Machinery of Freedom” od Davida D. Friedmana
Tato kniha zkoumá, jak by mohla fungovat společnost bez státu, a nabízí ekonomické a filozofické argumenty pro anarchokapitalismus.
- Kniha “The Ethics of Liberty” od Murraye N. Rothbarda
Rothbard zde představuje etický základ libertariánského myšlení a obhajuje společnost založenou na dobrovolnosti a vlastnických právech.
- Demokracie z různých úhlů pohledu
• Masarykova teorie demokracie
Kniha Marka Bankowicze nabízí hluboký vhled do filozofie demokracie Tomáše G. Masaryka, zdůrazňující humanitní a etické aspekty demokratického uspořádání.
• Demokracie jakožto problém
Alain de Benoist ve své knize kriticky analyzuje moderní demokracii, zpochybňuje zažité představy a vybízí k novému promýšlení demokratických principů.
• Otázka demokracie
Pentalogie Vladimíra Čermáka představuje systematické zkoumání demokracie z pohledu politické teorie, zahrnující témata jako vztah mezi demokracií a totalitarismem, role jednotlivce ve společnosti a funkce demokratických institucí. - “Civilizace na rozcestí” – Radovan Richta
Tato kolektivní práce zkoumá společenské a lidské souvislosti vědecko-technické revoluce a její vliv na socialistickou společnost. Richta a jeho tým analyzují možnosti a výzvy, které přináší technologický pokrok pro budoucnost socialismu.